Proč zpíváme?

Proč zpíváme?

Blog Lukáš Targosz

Vítám Vás u posledního dílu série FORWARD: Tvoje cesta kupředu. Všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby se nám vedlo lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy obecně. Řekli jsme si, že existují věci, které potřebujeme mít; nebo spíše potřebujeme návyky, které si osvojíme, abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až na místo, kde nás Bůh chce mít. V prvních dvou dílech jsme se hodně věnovali vytváření komunity a vztahů, které nás posunou dopředu. To proto, že nejdůležitějším návykem pro cestu kupředu je umění žít ve společenství. Platí to obecně úplně pro všechny, ale zcela nezbytné je to pro následovníky Krista, protože naše víra je založena na subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních. Měli bychom intenzivně a strategicky budovat komunitu přátel víry, která nám pomůže nést naše břemena a povzbudí nás k nesení vlastního nákladu. Taková církev pak jakýmsi terapeutickým a motivačním sezením, ale stává se rodinou, kde doslova můžeme říct: Vítej doma!


Dnes se v naší sérii posuneme ještě o jeden kus kupředu, protože je tady ještě jeden návyk, který je pro cestu kupředu velmi důležitý. Před nějakou dobou jsem měl pěkný rozhovor s jedním mladým křesťanem, který přišel do Elementu jako nevěřící člověk jen proto, že se mu tady líbila jedna dívka. To mimochodem není žádný div, tady je totiž fůra pěkných dívek. On se tedy přišel na její pozvání podívat a o pár měsíců později sám prožil své setkání s Kristem, a rozhodl se jej sám následovat. Nicméně, vyprávěl mi, že než sem přišel, našel si na našem webu podcasty s přednáškami a pár si jich poslechl, aby měl představu, kam jde a na co se má připravit. Nikdy v životě totiž v církvi nebyl, takže to byla velmi rozumná myšlenka. Vyzbrojen poslechy se tedy vydal do Elementu, sedl si tady v kině, a najednou tady na podiu někdo přivítal lidi a oznámil, že budeme zpívat několik písní. Všichni vyskočili na nohy a začali zpívat nějaké písničky o Bohu v češtině i angličtině, ale našeho milého přítele jsme tím strašně překvapili. Jediné, na co myslel, bylo: „Proč zpívají?“ Jako jasně, čekal přednášku o Bohu, to měl z podcastů naposlouchané, ale zpěv?!? Upřímně, kolik lidí se dnes schází, aby si společně zazpívalo? Nějací trampové, možná, ale normální lidi? Děláte si legraci?!? Možná jsi rád, že vyprávím tento příběh, protože tě taky napadla stejná myšlenka, ale protože sis myslel, že jsi jediný, nikdy ses nás přímo nezeptal: Proč tady vlastně zpíváte? Pokud tě to napadlo, jsem rád, že ses zeptal, protože se na pokusím dnes odpovědět. A víš co? Dokonce se odvažuji říct, že ani většina křesťanů, kteří do církve chodí celý život, se nikdy seriózně nezeptala otázku: Proč tady vlastně zpíváme?


Asi jste si všimli, že věřící lidé vůbec někdy dělají dost zvláštní věci. Například si vezměte věřící sportovce. Když dají gól, děkuji směrem do nebe, někdy si někteří po utkání dokonce kleknou na zem a modlí se, jiní si zase vyhrnou dres a tam mají napsáno něco ve stylu: „Děkuji Ježíši“ Dělá to tak pár známých fotbalistů, ale protože většina věřících fotbalistů není z Čech (tady už ztratili víru i fanoušci, a to nejen v Boha, ale i ve fotbal), vždycky když to vidíme, cítíme se tak trochu divně, a říkáme si, proč tam tu svou víru strkají? Nejsou to však jen fotbalisté. Zlatý oštěpař Vítězslav Veselý například řekl: „Jsem věřící. Svůj život jsem dal Bohu do rukou, tak si říkám: Asi to tak Bůh chtěl. (…) Beru všechno, co se dělo předtím i teď jako Boží výchovu. On ví, co je pro mě dobré. Můžu mu za to jen děkovat.“ 

EPSON scanner image

Tady to vidíte: Můžu mu za to jen děkovat. Dělají to některé hvězdy showbyznysu, které vyhrají jakousi cenu a mají potřebu při přebírání říct, že za všechno vděčí Bohu. Dokonce možná máte věřícího kolegu, kterému se někdy něco podaří v práci, a říká podobná slova: Díky Bohu, jsem za to vděčný. A pokud nejsi věřící, trochu tě to upřímně provokuje. Říkáš si: „Jo, to se ti to děkuje, když se ti něco povedlo, ale jen počkej, až se ti tak vést nebude.“ Možná dokonce vnímáš díky tomu křesťany trochu jako slabochy a jsi na sebe hrdý, že tys zvládl svůj život a své problémy sám, bez nějaké „berličky“. Proč tedy křesťané mají potřebu Bohu děkovat? Je to ze stejného důvodu, ze kterého tady v církvi zpíváme. Pojďme tedy na to!

Křesťané věří, že lidské bytosti nebyly stvořeny k tomu, aby si nechaly všechnu slávu za to, co se jim povedlo, ale aby ji předali dál. Určitě znáte lidi, kteří o sobě mluví v superlativech. Tak se naparují, že máte strach, že pokud je necháte mluvit dost dlouho, zjistíte, že byli zdrojem veškerých dobrých věcí a úspěchu v dějinách celého lidstva. Znáte takové lidi? Raději nezvedejte ruce. Pokud někoho takového znáte, instinktivně je nenávidíte. Máme dokonce problém tyto lidi respektovat, protože nakonec se nezdráhají si přivlastnit kredit dokonce i za vaše vlastní myšlenky a nápady. V našich očích se tito lidé jaksi zmenšují. Přemýšleli jste proč? Jeden z důvodů může být ten, že podvědomě víme, že bez lidí, kteří nás formovali, nejsme nic. Nikdo není opravdový self-made-man. Dalším důvodem je ovšem to, že podvědomě reflektujeme vděčnost někomu, kdo nám dal život a schopnosti a tedy, v konečném důsledku, úspěch, kterého jsme na základě těchto schopností dosáhli. Křesťané věří, že lidské bytosti byly stvořené Bohem k tomu, aby dočasně získaly uznání za skvělé věci, které učinily, a poté, co přijali ocenění, které k úspěchu patří, jsou vedeni k tomu, aby vyjádřili slávu a úctu tomu, kdo je zdrojem jejich úspěchu. Když se totiž lidé křečovitě drží svých úspěchů, ty se stávají menšími, že? Je něco hlubokého, co se skrývá ve vděčnosti, kdy si uvědomuješ, že sám o sobě zase tolik neznamenáš. Proto také Pavel napsal Koloským 4:2 V modlitbě buďte vytrvalí, zůstávejte v ní bdělí a vděční.


Hlavním důvodem, proč Bohu děkujeme, je vděčnost, která se projevuje tím, že Boha chválíme a uctíváme. Dobře, chápeme, že když se nám přihodí něco skvělého, nebo něčeho dosáhneme, poděkujeme za to Bohu. Proč to ale děláme každou neděli? Proč tedy zpíváme, dokonce i když zrovna nic euforického neprožíváme? Dovolte mi říct, že přestože různí křesťané a různé církve tomu věří trochu jinak, a délka tohoto blogu mi nedovoluje udělat exkurz do historie používání hudby v církvi (a myslím, že by vás to ani nezajímalo), prakticky všechny církve mají na svých setkáních čas, kdy zpívají nějaké písně. Hodně z nich vychází z jednoho skoro mýtického starozákonního verše, který se ale v této podobě v Bibli nevyskytuje, a to je, že Bůh přebývá na chválách svého lidu. Nicméně, autor Žalmu 22:4 říká něco podobného: Ty sám jsi svatý, trůníš uprostřed izraelských chval. Hodně představivosti Starého Zákona je soustředěno na popis místa: Bůh sedí na trůnu v Božím domě, který byl reprezentován nejdříve truhlou smlouvy, pak stanem a nakonec chrámem. Chrám a systém obětování byl středobodem chvály, která byla plná pompy (vlály tam vlajky, troubily šofáry, lidé tančili v průvodu, nakonec tam padla Boží sláva, které se říkalo šekinah). 


Ježíš však ohledně uctívání Boha učí jiný pohled na věc. Jan popisuje ve 4. kapitole svého evangelia, jak se Ježíš potkává s jistou Samařankou u studny a mají rozhovor, který nakonec vyústí v její rozpoznání Ježíšova mesiášství. V tom rozhovoru však ona žena klade otázku formy uctívání a správné metody či správného místa. Jan 4:20-21+23 “Naši otcové uctívali Boha na této hoře, vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě.“„Ženo,“ řekl jí Ježíš, „věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Ježíš tedy přesouvá tíhu a smysl z místa na lidi: Bůh nehledá chválu jako takovou, ale hledá chváliče, hledá lidi, kteří budou ctít Boha kdykoliv a kdekoliv. 
Později historik Lukáš v knize Skutků cituje Štěpána s jeho řečí, kde nastínil novou představu Boží přítomnosti: Bůh je tam, kde je jeho lid, není spoután na nějaké místo, nebo snad v chrámu zhotoveném lidskými rukama. Apoštol Pavel to pak rozvíjí ještě dál, a popisuje, že my, tedy naše tělo, je chrámem, kde Bůh bydlí. Bůh tedy nebydlí na chválách svého lidu, Bůh bydlí ve svém lidu. Najednou to následovníkům Krista dává smysl, proč Ježíš tvrdil, že přijde den, kdy Bůh nebude hledat chválu (a kde ta chvála, na jaké hoře přesně, má být), ale hledá ctitele: tedy lidi, kteří budou Boha chválit a ctít. Najednou dává smysl, že podle Ježíšových slov, kdykoliv se sejdeme v jeho jménu, on je uprostřed nás. Zatímco je Starý Zákon ohledně chval plný pompy, v Novém Zákoně je důraz na lidi, kteří Boha chválí. Chybí tam, ona pompa, uctívání je popisováno civilně, jako že „zazpívali chvalozpěv a vydali se na cestu“, protože smyslem uctívání v církvi není dostat Boha do našeho středu, aby Bůh přišel, ale proto, že už přišel! Za to jsme mu vděčni, protože Kristus přišel, když jsme ještě byli hříšní, přistěhoval se do našeho sousedství, abychom mohli poznat, jaký Bůh je.


To je tedy důvod, proč zpíváme. Následovníci Krista věří, že když se scházejí v jeho jménu, Ježíš sám je uprostřed nich. To, že ho nevidíme, není podstatné. On je uprostřed nás, a mnozí z nás jej vnímáme, jen to neumíme přesně popsat. Když tedy zpíváme, vyjadřujeme mu vděčnost za to, že přišel před dvěma tisíci lety, zemřel za nás, vstal z mrtvých a teď je dárcem života pro každého, kdo věří. Každému, kdo věří, dává moc stát se Božím dítětem, protože nás vítá do rodiny. Jakmile se tedy staneme členem jeho rodiny, instinktivně jsme vedeni k tomu, abychom vyjádřili slávu a úctu tomu, kdo je zdrojem nejen našeho úspěchu, ale především našeho života. Když tedy zpíváme, vytváříme atmosféru, ve které se otevíráme na Boha, který už tady na tebe čeká (i ve Starém Zákoně byly podobné příběhy, jako například Jákobův žebřík, kdy se Jákob probudí se slovy: „Tady je Bůh, a já to ani nevěděl“). Nesnažíme se stáhnout Boha dolů, nebo na něj dělat divadélko, abychom ho snad nějak skrze uctívání ovládli. Ne, s vděčnosti zpíváme tomu, který nám dal sám sebe, a spolu se sebou nám dal vše. Když zpíváme, naše emoce rezonují s vděčností na Boha, který už uprostřed nás je. Spolu s apoštolem Pavlem tedy zvoláme: (2. Korintským 9:15) Díky Bohu za jeho nepopsatelný dar!


Abychom se v životě dostali kupředu, potřebujeme žít svou víru veřejně ve společenství jiných lidí, potřebujeme se obklopit opravdovou komunitou přátel, která pomůže nést naše břemena, a potřebujeme si vypěstovat návyk vděčnosti Bohu, projevený tím, že ho ctíme svým životem, i svými ústy. Příští týden se v Elementu dozvíte, jak jít kupředu NAPLNO.

Share with

Napsat komentář

Start typing and press Enter to search